Promítání filmu Židovské štěstí

Smolař Menachen Mendel (v češtině v překladu z jidiš Jakuba Markoviče vyšlo v roce 1961) je jednou z nejlepších prací Šolema Alejchema (spolu s Uličníkem Motlem a Tovje vdává dcery, z níž se pak stal Šumař na střeše), není divu, že Alexander Granovskij, režisér moskevského židovského divadla ve 20. letech pořídil filmovou verzi jednoho z jeho nejúspěšnějších divadelních představení, v níž exceluje v hlavní roli Solomon Mikhoels (po emigraci Granovského ředitel a režisér židovského divadla a v roce 1948 oběť, zřejmě samotným Stalinem, nainscenované dopravní nehody v Minsku). Ruské mezititulky jsou pak dílem Isaaka Babela, ovšem jejich obsah se soustředil na velmi stručný (víceméně nenutný) nejstručnější komentář dějových situací, což je ovšem z hlediska literárního zaměření původního textu dosti problém - Smolař je vlastně dopisová komunikace mezi poněkud v oblacích žijících Mendelem, který se stále pokouší o další a další úspěchy v nových povoláních (burzián, redaktor, dohazovač) a jeho pragmatickou manželkou - ženou z lidu, která se drží střízlivého pohledu na svět (text je navíc prošpikován spoustou přísloví, rčení a průpovídek). Film pak je spíše jen chaplinovskou situační groteskou a řekněme variací na původní text (která je ovšem v popisu absurdních situací přítomna i v původním textu, ale spíše jako rámec pro výměnu pohledů obou manželů) - nejvtipnější pak Mendelův sen, kdy exportuje nevěty lodí do USA. V závěrečné partii je pak téměř etnograficky zaznamenána klasická východoevropská židovská svatba i s doprovodem klezmerové kapely, škoda, že film nevznikal o pár let později, abychom slyšeli i její řízný zvuk. Kameramanem snímku byl pak Eduard Tisse, operátor Ejzenštejnových filmů.